pátek 25. července 2014

Úvod

Dlouho plánovaná akce, pro velkou vzdálenost neustále odkládaná, konečně zrealizovaná. Ale to si nás „luxusní“ ubytování s polopenzí a vířivkou za 980,- Kč pro dva nakonec muselo najít na webu samo. Kdo ještě tu historku neslyšel, stalo se tak při bezcílném brouzdání po webu (ze strany Dany) a cíleném vyhledávání (z mojí strany) v rámci jedné místnosti a v rámci jedné wi-fi, ovšem každý na svém NB. V okamžiku, kdy mi přestala fungovat bezdrátová myš, jsem sáhl po stejném modelu, ovšem spárovaným s Dany NB. Chaotické a svévolné vyskakování oken na jejím NB a nesouhlasné projevy skončily v okamžiku, kdy jsem došel k závěru, že tahle myš asi nebude moje. Na Dany počítači se v tu chvíli zastavila nabídka ubytování na chatě Svornost, oblast Jeseníky, Rychlebské stezky nadosah, nabízená přes slevomat Pepa za výše uvedenou, podezřelou cenu. Následovalo několik rychlých telefonátů, kdo do toho s námi půjde, osvědčení parťáci Křížkovi se nenechali dlouho přemlouvat a bylo rozhodnuto. V rámci vytvořené iluze, že je třeba jednat rychle, než takto výhodná nabídka pomine, jsme pořídili ještě jeden voucher, s tím, že se možná ještě nějaký zájemce najde. Nakonec jsme ho ale příliš nehledali a rádi si o dva dny prodloužili pobyt. S přehledem jsme zvládli i dodatečný výběr termínu, především co se počasí týče. Norové hlásili sérii letních veder, které se na hřebenech hor měly stávat snesitelnějšími. Což se nakonec i potvrdilo, očekávané ochlazení a přívalové deště nás částečně dostihly v pondělí odpoledne a byly jen příjemným zpestřením jinak nabitého programu. Ten jsme tentokrát dopředu nijak podrobně neřešili, jednak proto, že nebyl čas (Laďa, Jana, Dana) a jednak proto, že už byl stanoven roky dopředu. Stačilo na cykloserveru najít a oprášit dávno připravené trasy a zakomponovat návštěvu Rychlebských cyklostezek, které byly „shodou okolností“ na protějším svahu, než naše ubytování a nešlo je nenavštívit.
Fotky  

Pátek 18.7.

TrasaOdjezd ve čtvrtek po práci, přespání a příjemný večer v Hradci u Křížků, tradiční prohlídka nové koupelny a kuchyně, bílé víno, špric, posezení s novou generací horolezců. Budíček v 6.00, v 7.00 přesun směr Jeseníky, příjemná severní trasa přes Pastviny a Králíky. Auta parkujeme na Červenohorském sedle možná v 9.00 a s větším či menším úspěchem se soukáme do svých cyklistických hábitů. Pro případ změny počasí někteří přibalí ještě svetr a kabát. Trasa zpočátku kamenitá, lehce stoupající, panoramatická, borůvková se postupně rovná a mění v hlinitou, až se u Švýcárny definitivně změní na asfaltovou a takto zůstává až téměř do samého závěru, což nadšeně vítají naše drahé polovičky. Švýcárna ještě připomíná vkusnou horskou chalupu, ale ostře kontrastuje s betonovo plechovou stavbou na vrcholu Pradědu. Socialistický dojem ještě dotváří snad nikdy nekončící procesí výletníků všech věkových skupin a vyznání. Vrcholová fotka, vítězné kolečko s kruhovým výhledem na všechny významné kopečky včetně našeho dalšího cíle – Dlouhé stráně a pryč. Petrovy kameny dnes nejsou údajně ani pro pěší, natož pro cyklisty, tak využíváme naplno kvalit živičného koberce a padáme k chatě Ovčárna, ve skutečnosti zimnímu lyžařskému středisku. Pomalu se smiřujeme s tím, že pojmy „bouda“, „chata“, případně „zhořelá“ běžně se vyskytující v mapě reprezentují ve skutečnosti jen historický odkaz na dobu dávno (nebo nedávno) minulou a nikoli nějaký reálný objekt. Kupodivu lázně Karlova studánka, kam záhy přijíždíme, vypadají poměrně reálně, stejně jako hospoda kam nás Dana zavede, jako i oběd, který nám po chvilce čekání donesli. Tak nakonec jedinou místní mystifikací bylo upřesnění servírky, že zákazy vjezdu a uzavírky na naší trase se týkají výlučně zimního období a silnice je aktuálně rozhodně plně průjezdná. Cestu lesem, která obcházela díru v komunikaci místo mostu a která tu bude minimálně několik dalších měsíců jsme celkem bez problémů našli všichni. Tedy až na Janu, která vysílená horkem, částečně stoupáním a vysazením prášků proti tlaku chvíli zmateně bloudila po lese, než se jí ujaly místní lopaty a ukázaly jí správnou cestu. Dalšímu postupu na Vidly bránila už jen vlastní lenost a teplota kolem 28 st. C. Nakonec padla i tato meta. Někde poblíž Vidly děvčata zaznamenala dopravní značku, ze které usoudily, že do místa ubytování je to blíže, než do místa, kde máme auta, navíc stále s kopce. Nic nepomohlo ubezpečování, že přijdou o nejhezčí část cesty (za cenu mírného stoupání), že budou bloudit a podobné logické argumenty. Tak jsme je vybavili chytrým telefonem s mapou, Laďa asi dvaceti informacemi kde doleva a kde doprava, hrubým popisem jak asi chata vypadá a kde se nachází a naše, už tak malá skupinka, se ještě dále rozdělila. Jak se ukázalo později, správně. Naše cesta byla skutečně nádherná, panoramatická, jahodová, ale také vytrvale stoupající. Kupodivu jsme opět vystoupali až někam do 1200 mnm, abychom dlouhým sjezdem následně sestoupali do sedla k autům. Jaké bylo naše překvapení, když nás naše děvčata rozesmátá očekávala na chalupě, u stánku s prázdným půllitrem piva, ubytovaná. Mapu údajně ani nepotřebovaly, asi jely podle ženské intuice. Podle http://utrack.crempa.net/ činila vzdálenost 53 km, čemuž se věřit dá a převýšení 2250 m, čemuž se věřit nedá.
Trasa, profily,GPX

Sobota 19.7.

Jak Laďa řekl, tak jsme udělali. Dnes měla přijít naše velká chvíle, po několikaletém plánování konečně došlo na Rychlebské singletracky. Moji geniální variantu, že děvčata využijí souběžně vedené a pracně vyhledané asfaltové cesty Laďa ještě vyšperkoval tím, že angažoval svojí spolužačku – místní cyklistku. Ta nejenže beze zbytku splnila naděje v ní kladené, pokud jde o vyhledání přístupového bodu, ale navíc vytvořily i kompaktní samostatné dámské družstvo s vlastním programem a my jsme se mohli naplno věnovat hlavní činnosti. Odjezd byl zvolen stylově od Lidlu v Jeseníku, hlavní stoupání zakončeno příjemným koupáním v opuštěném žulovém jezírku uprostřed lesů. Krátká vrstevnicová propoj a už jsme na místě, kde to všechno má začít. Děvčata nás statečně opouští s vidinou setkání ve sviním sedle. To ovšem jak se později ukázalo, není totožně se sedlem Klen na mapě, čímž se naše cesty pro dnešek definitivně rozešly. Po dalším traverzu konečně přijíždíme k nepřehlédnutelnému vjezdu na Superfolw. Po krátkém váhání odkládáme foťáky a všechny pokusy nějak tento zážitek zaznamenat a věnujeme se jen jízdě. Co k tomu napsat – kdo nezažil neuvěří, kdo zažil, chce se vrátit. Po první úseku si sděluje první dojmy, sjezdy se nám zdají ve srovnání se singletrackem pod Smrkem náročnější, zatáčky klopenější, trasa zajímavější a nápaditější. Pro Laďu, jak sám tvrdí, na hranici jetelnosti. Další úsek následuje po dlouhém traverzu a pak další a další, každý je v něčem originální a jiný než ten předchozí. Jeden kličkuje mezi smrky téměř po rovině, další po hlíně kolem vzrostlých buků s nádhernými skoky a klopenkami, další strmým úbočím potoka, po kládě šířky chodidla, po dřevěných lávkách … Některé strmé sjezdy vyžadují trochu odvahy, ale člověk si rychle ověří, že to projet lze, jen je nutné zachovávat alespoň minimální rychlost. Mnoho těžších míst je řešeno ve dvou variantách, na rozhodnutí, která je lehčí má člověk v lepším případě vteřinu a tak jednou volím omylem tu těžší. Nakonec to zachránilo jen lehké nadzvednutí předního kola a pevné nervy. Skutečných borců na fulech, které bysme zdržovali pomálu, spíše zvědavci našeho ražení, extrémy s nosičem na krosovém kole, nebo s partnerkou tlačící kolo po lese. Pravé „ochráničované“ specialisty potkáváme až dole v campu, asi také proto, že jsme zvolili ten nejjednodušší. Nelze pominout Laďovo drobnou epizodu, k níž došlo paradoxně na asfaltovém přejezdu mezi dvěma singlovými úseky. V okamžiku, kdy si mě u lesa všimnul, zvolil tak nešťastnou kombinaci náklonu a poloměru zatáčení, že vodorovná složka výslednice odstředivé síly a vlastní hmotnosti na okamžik překonala tření volného štěrku po asfaltovém povrchu. Tento okamžik stačil k tomu, aby si v praxi ověřil, že smykové tření cyklistického drezu po stejném povrhu je výrazně vyšší. Příslušné brzdné dráhy jsou zaznamenány ve fotopříloze. Za zmínku stojí i poslední úsek, kde jsme se zcela náhodou stali účastníky měřeného závodu České televize. Naštěstí jsme se časově trefili do úseku mezi kvalifikaci a hlavní závod a nikoho jsme tím pádem o medaili nepřipravili. Atmosféra a dění v campu v cíli nás natolik pohltila, že jsme nebyli schopni se od ní (a piva) odtrhnout. Vytrhl nás až telefonát našich děvčat, že v Lázních Lipová je sice hezky, ale celodenní pobyt jim bohatě stačil. Po chvilce váhání, jestli jet nahoru nebo dolu, jsme to nakonec nechali na Garminovi, který nás celkem úspěšně dovedl na silnici. Ovšem pocitu, že část jedeme po singletracku v protisměru jsem se zbavil až doma u počítače. Po drobném tápání našly Lidl i naše drahé polovičky, a dělený výlet jsme zakončili společným návrat autem. Mimochodem zcela nesmyslně, protože jde o pár kilometrů v podstatě po vrstevnici se závěrečným „mírným“ stoupáním k chatě. Věřím, že tento výlet si minimálně v duchu pánská část sestavy projede ještě mnohokrát. Vzdálenost 54 km a převýšení 2460 km je třeba opět brát s rezervou.
Trasa, profil, GPX 

Neděle 20.07.

Zkrácená etapa, na trase Křížkovic cesty domů. Na řadu přichází poslední připravená trasa – Dlouhé stráně s vidinou dalšího singletracku v Koutech nad Desnou. Kola se natrvalo usídlila v autě, nemá smysl je na noc vyndávat. Nápad, že vyjedeme na kolech od chalupy, si nechávám na příště. Přejíždíme opět přes Červenohorské sedlo, naše základna je tentokráte v Koutech nad Desnou, u dolní stanice mohutné lanovky, schopné přepravit cokoli, natožpak kola. Už cestou autem se pomalu a nerad smiřuju s myšlenkou, že Dlouhé stráně letos až odspoda nedám. Jednak se mi nedaří najít kvalitní asfalt až nahoru (který tam samozřejmě je), nikoho z parťáků tato myšlenka nezaujala a nečekaně i nohy si v tomto vedru žádají po dvou výletech odpočinkový den. Nakonec to rozhodne za mě (jako obyčejně) Dana, a rychle kupuje lístek i pro mě (140 + 30Kč). Jízda lanovkou nakonec proběhla bez větších komplikací, i když si o to značně nevyvážená poloha sedačky, kde se na jedné straně nacházel Laďa a kolo a na dalších možná 5 místech už nic, vyloženě říkala. Mě zas napadlo zhruba v půli trasy, že ta klec nad hlavou jde spustit a dát na ní nohy. Nadmořská výška horní stanice lanovky a nádrže Dlouhé stráně se zas až tak výrazně neliší, mezi se ale nachází docela hluboké sedlo, takže nakonec to bylo i o nějakém ježdění. Jako správný vrcholový cíl se zde nachází občerstvení, tradiční půjčovna koloběžek, exoti všech vyznání. Nás zaujali odredovaní alternativci, kteří celou cestu absolvovali na cirkusovém jednokole ala večerníček. Bez brzd, přehazovaček, řídítek a podobných zbytečností, které s sebou vozíme my. Místo, ač uměle upravené, působí velkolepě a mnohem lépe než třeba vrchol Pradědu. Absolvovali jsme jak pěší obchůzku po koruně hráze, tak objížďku o pár metrů níže na kole po asfaltové cestě. Dnešní moment rozdělení výpravy nastal kousek níže, kde se odpojuje cesta ke spodní nádrži a kudy uhánějí koloběžky. Tu zvolila děvčata v očekávání příjemného asfaltového sjezdu a prohlídky dolní nádrže. Naši cestu zpět k lanovce jsme s Laďou zpestřili hledáním neexistující Tetřeví chaty a nalezením krásné vyhlídky z Medvědí hory. Ve stanové restauraci u lanovky jsme lehce nasáli bikerskou, nebo spíše downhilovskou atmosféru, zdokumentovali sebevražedný pokus alternativců na monocyklu o sjezd Uhlířské stopy a vydali se pomalu za nimi. Laďa se u obsluhy tak dlouho domáhal vody na umytí rukou, až ho slečna postříkala rozprašovačem. Uhlířská stopa je značená jako jediný jetelný singletrack mezi ostatními downhily, tak jsme si ho nemohli nechat ujít. Možná, že bez absolvování Rychlebských stezek by nás zaujal více, ale takhle představoval jen hodně slabý odvar. Převýšení příliš velké, stále na brzdách a bez odpružené zadní vidlice neskutečná vytřásačka. Přesto jsme si některé hlinité pasáže a klopenky užili, Laďa i jednu travnatou dojezdovou stráň. Danu s Janou jsme našli už tradičně v cílové hospodě, v podstatě po obědě. Vařili tam tak dobře, že výpečkům neodolal ani Laďa, dojedli, rozloučili se a odjeli. Tedy ještě předtím jsme s Laďou stihli osvěžující koupel v překvapivě teplé říčce Desná. A my osiřelí v rámci odškrtávání plánovaných cílů na nic nečekali a cestou zpátky navštívili Rejvíz, už pouze autem. Z dětství jsem věděl, že tu něco k vidění je, ale jen mlhavě jsem vzpomínal co. Nakonec jsme v časově tísni objevili velké mechové jezírko a opakovaně proklínali turistku s dětmi, která nás k němu poslala tou nejdelší a nejdražší cestou.
Trasa, profil, GPX

Ubytování

Si tentokrát zaslouží samostatnou kapitolu. Už z názvu chata „Svornost“ se dala dovodit spojitost s podnikovou rekreací v dobách rozvinutého socialismu, ale tady byla prvotní idea dotažena k naprosté dokonalosti. Včetně takových detailů jako bakelitové kličky oken a dveří. Nás jako stavaře zaujalo výškové řešení podkroví, kde se nacházely pokoje. Zatímco na konci chodby se mohl pohodlně narovnat i člověk se 180 cm, na začátku drhnul hlavou i dlouhán se 160 cm. Do konce pobytu jsme s Laďou nepřišli na to, jestli je problém v podlaze nebo ve stropě. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno podle šramotu a dotazem zjistili, že další pokoje se nacházejí ještě na půdě nad námi, kde jsme podle výšky ve štítě očekávali jen půdu průleznou po kolenou. Parapet našich oken se nachází někde v úrovni kolenou, nadpraží o kus výše, nadpraží vstupních dveří ve výšce očí. Dveře jsme nezamykali, protože stejně nešly otevřít. Naše polovičky ještě zaujal přístup na pánské WC, který byl nezvykle situován přes dámské sprchy. Interiérově nejvydařenější místnost – restauraci s barem a výčepem, doplněné teráriem s agamou a chameleonem (krajta byla na dovolené) jsme vzhledem k nádhernému počasí nevyužili. Exteriéry skýtaly několik možností posezení, my jsme s i oblíbili houpačku v dolní části, kde jsme trávili večery s bílým vínem a „plastičkami“. Veškeré proporční nedostatky vyvažoval skromný a ochotný ubytovatel, kterému přijela na víkend pomoct zřejmě maminka a dotvářela domácí atmosféru k naprosté dokonalosti. K dispozici nám byla společná chladnička a pravděpodobně vše, o co bychom si řekli. My jsme si ovšem neřekli ani o vířivku, která lákala ve voucheru a cedulka na dveřích dávala tušit i její přítomnost. Jídelna i snídaně byly hodně skromné, ale svému účelu posloužily a večeře byly všechny chutné a vydatné.

Pondělí 21.7.

Dlouho avizované ochlazení stále nepřichází, tak bez dlouhého přemýšlení bereme zavděk tipem od Jany a Ladi a po snídani se kocháme krajinou autem směr Ramzovské sedlo. Auto nakonec necháváme kousek za sedlem, ve vesničce Ostružná. Dále už na kole do Petříkova a podle potoka po asfaltu stále nahoru. Řízením osudu a taky trochu díky lesákům těžícím dřevo míjíme červenou diretisimu a do sedla se dostáváme celkem pohodlně po cestě. Dany dotaz, zda je cesta vhodná pro cyklisty, nechápu. Dále už je cesta vhodná i pro kočárek, nicméně krásnou panoramatickou vrstevnicí jsme u cíle naší cesty Paprsek brzy i na oběd. Nestačím ani obhlídnout denní nabídku a už je tu telefon od Ladi, který v práci u PC na cykloserveru plánuje naši další cestu. Klesání k Medvědí boudě nebere konce, hlavně při pomyšlení, že se do stejného místa budeme po asfaltu za chvíli vracet. To a velkolepé turistické značení na křižovatce u boudy asi nakonec přivede Danu k myšlence, že opustíme jistotu cyklotras a vydáme se do neznáma po turistické značce ke Kladské bráně, což se dle značení jevilo jako cíl srovnatelný s bránou Pravčickou. Že se nakonec jednalo o soukromou chalupu s prodejním okénkem u silnice vůbec nevadí, zážitkem byla samotná cesta. V poloze červené turistické značky se obě dostupné digitální mapy značně liší, poloha v přírodě pak neodpovídá ani jedné z nich. Počáteční bloudění vyřešil asi 200 m výstup korytem potoka, od dalšího postupu Danu neodradil ani osamělý turista s komentářem k cestě. Že se jedná o nesjízdný úsek, jak hlásí jinak spolehlivá mapa na cykloserveru je pak už vyloženě zavádějící informace. Kvalitou povrchu i směrovým vedením bych tento singletrack zařadil někam mezi Superflow a Mlynářskou stopu. Každopádně moje nadšení z trasy bylo výrazně větší než Dany, která celou cestu kolo vedla. Míjíme Zhořelou a už luxusní lesní cestou uháníme k civilizaci. Konečně asfalt! Zaujal nás natolik, že jsme se rozhodli už se na hřebeny nevracet a okruh dokončit o něco níže po asfaltkách. O guláš k obědu se s námi rozdělil majitel Hájenky, kofola za 12 Kč se už také běžně nevidí. Téměř okamžitě po obědě nás konečně dostihly dlouho očekávané bouřky, část jsme přečkali v zastávce, ale větší část jsme si vychutnali v sedle. Dana ani nevyndavala bundu, že jí má čerstvě vypranou a že oschneme cestou. Definitivně jsme tedy oschli až druhý den doma po vyprání v pračce, ale v tom vedru to ničemu nevadilo. Návrat do sedla jsme si ještě zpříjemnili cyklostezkou podle potoka a několika terénními vložkami ale líbil se nám minimálně stejně jako ta hřebenová část. Na Ramzové jsme ještě chvíli obdivovali místní adrenalinové atrakce (terénní motokáry a zorbing), chvíli si pohrávali s myšlenkou zdoláním Šeráku lanovkou, až nakonec zvítězila jistota večeře v chatě.
Trasa, profil, GPX

Úterý 22.7.

Zataženo ani déšť se nekoná, přesto realizujeme náhradní program pro případ deště – Jeskyně Na Pomezí, kousek od Lázní Lipová. Kola definitivně odpočívají v autě, ale nohám se nechce už ani chodit, navíc dolů a zase nahoru. Vápencová, krasová, zajímavá jeskyně, určitě má spoustu nej, ale už teď nevím jakých. Cestu autem zpět volíme opět poblíž hranic, nezajíždíme do žádných velkých měst, takže cesta ubíhá sice pomalu, ale příjemně. Zastávka na přehradě Pastviny, plánovaný cyklistický okruh kolem přehrady dáváme s vypětím všech sil autem (ó morálko, kde jsi?). Další světlý bod dne oběd u betonového mostu a definitivně domů, „severním“ okruhem, téměř mimo Prahu.
Fotky